Vaření trnek L.P. 2002

Letošní úroda švestkového ovoce byla tak malá, že jsme přemýšleli, zda vůbec a popřípadě jakým způsobem vaření trnek uspořádat. Protože jsme si však před třemi lety předsevzali, že z dolněmčanského tnkovaření chceme udělat tradiční akci, naše rozhodování mělo krátké trvání. Některým se na stromech přece jen něco urodilo, a pro zbytek jsme zajeli do vzdálenějších krajů. Maďarské ovoce jsme zamítli, a proto kamarádi vyrazili alespoň na Kyjovsko, aby “u strýca z Vlkoša neco nasbírali.” To se nakonec podařilo, a proto jsme se mohli v dolněmčanském lidovém muzeu opět jednoho zářijového víkendu sejít. Nebylo to sice na dva dny jako v minulých letech, ale neděle strávená v útulných prostorách starodávné jizby taktéž měla svou hodnotu.

Na muzeu jsme se sešli už ráno, aby jsme pořádně rozehřáli kotel a také se duševně připravili na náročný pijácký a zpěvácký den. Procedura trnkovaření byla zachována ve své původní podobě, s tím rozdílem, že jsme tentokrát nemohli všechno ovoce vypeckovat. V kyblících jsme totiž měli i mrňavé švestečky. Proto se rozhodlo, že rozvařenou hmotu v poledne přecedíme. Jaké však bylo naše zoufalství, když nám pecky přes připravené síto propadaly! Museli jsme proto rozjet rychlou pátrací akci a sehnat vhodnější nástroj. Nakonec se to podařilo, a tak jsme se po poledni dočkali i pravé trnkové lízačky. Asi největší radost z ní měly malé děcka, které z přesycení z čokolád a dalších exkluzivních pochutin v modravé hmotě nalézali nové nepoznané potěšení. S houstnoucí hmotou hutněla i nálada, a tak se muzejním dvorkem opět po delším čase rozezvučely nástroje doprovázené rozechvělými zpěváckými hlasy. To odpoledne mělo své vrcholy i nížiny - někdy to vřelo, jindy nálada opadala. V podvečer na nás dolehla chvíle jakéhosi útlumu, z níž nás nedostal ani Mirek Minks, hostující muzikant z Horňácka, který se přišel podívat, jakže to trnkovaření vypadá. Tak už to však bývá, někdy se hvězdy nesejdou v pravé konstelaci, a člověk musí trpělivě počkat, až se tak stane. K večeru se naštěstí vše v dobré obrátilo a my jsme se mohli opět oddat víru tanců a síle písniček.

Když byla povidla uvařena, rozhodli jsme se, že dopřejeme starodávné jizbě odpočinek a přesunuli se do sousední hospody. Energie v nás stále kypěla, a tak i tam jsme dali průchod nahromaděným emocím a dopřáli si několik zpěváckých výstupů. Zpívali se nejen ty naše sedlácké, ale také kyjovské a nějaký ten verbuňk. Ostatně podpořil nás jak kamarád ze Svatobořic, tak i přítomný Jara Bršlica - bývalý člen Olšavy a dolněmčanský folklorní bard. Jak se nám sám svěřil, v tu neděli “se pořád nekde neco dělo”. Když prý byl v Jarošově, tak od Moravy zaslechl hurónské zpívání. Jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že po řece se zrovna sune raft s partou rozjařených folkloristů, kteří v minulých letech cestovali po Slovácku již na voze a na kole, pročež letos dali přednost nejméně tradiční vodní cestě. A jako by toho nebylo dost, potom prý ještě narazil na cimbálku Jožky Černého, který zrovna vyzpěvoval na nějaké oslavě. I nám se chtělo zpívat dál a dál, a proto jsme při nočním návratu domů obšťastnili několika slokami pár děvčic z krúžku. Zpívání před domem má nejen své kouzlo, ale i užitek - člověk si pokaždé vyprosí nějakou tu štamprlku nebo pohoštění, aby usínal s dobrým pocitem naplnění nejen duševního, ale i žaludečního.

Den to byl tedy barevný a my jsme byli rádi, že jsme k jeho pestrosti přispěli i svým dílem. Měli jsme o to větší radost, že uspořádáním akce jsme neprospěli nejen sobě, ale i jiným. Svorně jsme se totiž usnesli, že čistý finanční výtěžek z trnkovaření věnujeme na fond určený pro obnovu povodní poškozených kulturních památek. Na příslušný účet tak mohlo doputovat 900 Kč. Snad i toto málo přišlo nějakému zámku, kostelu či galerii vhod. Ostatně žádný z nás neví, kdy bude potřebovat sám pomoct.

Petr Slinták ml

 Vaření trnek 2000 a 2001  

Další galerie fotografií z vaření trnek