Dřív byla tradice vaření trnek na vesnici běžná. Připravovala se všude tam, kde dozrávaly sladké plody modrých peckovin, a kde si lidé chtěli trochu té vůně a chuti uchovat i na zimu. Vždyť povidel bylo potřeba neustále - do zlatavých koláčků, kterým se také říká „vdolečky“, a nebo do „pjer“, těstových taštiček sypaných mákem. Ostatně písničku, v níž se zpívá: „Kdo umí vařit pjery? Naša tetka. Ona dává kus trnek do prostředka,“ zná kdekdo.
Doba se však změnila, lidé si začali kupovat povidla z obchodů, a tak se i trnkovaření stalo záležitostí spíše ojedinělou. Nic se však nevyrovná chuti domácích povidel. Ten, kdo je zkusil, jistě dosvědčí. Vědomi toho jsou si i členové národopisného krúžku z Dolního Němčí, kteří již pátým rokem pořádají slavnostní Vaření trnek. Snaží se tak nejen uchovat tuto tradici, ale zavdat také příležitost k setkání v starobylém stavení, kterému se v Dolněmčí dnes už neřekne jinak než Muzeum. Začátkem září se tak v této obci vždycky sejdou nejen trnkovárečníci, ale i ti, kteří si prostě chtějí poslechnout lidovou muziku nebo obdivovat krásu slováckých krojů. Nejinak tomu bude i letos. Dolněmčanské trnkovaření je naplánováno na sobotu 3. září.
Už od rána se bude v areálu lidového muzea celá akce připravovat tak, aby v odpoledních hodinách mohla veřejnost houstnoucí ovocnou směs na místě ochutnat. Oficiální program Vaření trnek v Dolním Němčí začne po čtrnácté hodině. Zpestřovat jej budou nejen členové krúžku Dolněmčan, ale i hostující výprava Slováckého krúžku z Brna. Během odpoledního programu bude navíc poblíž dolněmčanského muzea probíhat lidový jarmark, na kterém si návštěvníci budou moci koupit výrobky řady řemeslníků. Celou sobotní akci by měla uzavřít beseda u cimbálu, jejíž oficální začátek je naplánován na dvacátou hodinu. Všichni příznivci povidel, folkloru a dobré zábavy jsou srdečně zváni.
VAŘENÍ TRNEK L.P. 2005
I.
Dřív byla tradice vaření trnek (jak se na východní Moravě říká švestkám) na vesnici běžná. Připravovala se všude tam, kde dozrávaly sladké plody modrých peckovin, a kde si lidé chtěli trochu té vůně a chuti uchovat i na zimu. Vždyť povidel bylo potřeba neustále - do zlatavých koláčků, kterým se také říká „vdolečky“, a nebo do „pjer“, těstových taštiček sypaných mákem. Ostatně písničku, v níž se zpívá: „Kdo umí vařit pjery? Naša tetka. Ona dává kus trnek do prostředka,“ zná kdekdo.
Doba se však změnila, lidé si začali kupovat povidla z obchodů, a tak se i trnkovaření stalo záležitostí spíše ojedinělou. Nic se však nevyrovná chuti domácích povidel. Ten, kdo je zkusil, jistě dosvědčí. Vědomi toho jsou si i členové národopisného krúžku Dolněmčan, kteří již šestým rokem pořádají slavnostní Vaření trnek. Snaží se tak nejen uchovat tuto tradici, ale zavdat také příležitost k setkání v starobylém stavení bývalého vodního mlýna, kterému se dnes už neřekne jinak než Muzeum. Začátkem září se tam vždy sejdou nejen trnkovárečníci, ale i ti, kteří si prostě chtějí poslechnout lidovou muziku nebo obdivovat krásu krojů.
II.
Stejně jako v minulých letech, tak i letos se trnkovaření konalo v jednu ze zářijových sobot. Dolněmčanská mládež se v areálu místního muzea začala scházet sice až kolem poledne, ale to jen díky tomu, že z předchozího dne měla pecky ze všech trnek vyloupány a ranní přípravu akce obstarala vedoucí trnkovárečnice tetička Ježková. Mladí folklorní nadšenci proto mohli stihnou i rozjezd svatby jednoho z členů krúžku. Zablokování silnice při ženichově cestě za vyvolenou jim přineslo výslužku, z níž si mnozí cenili především průzračné láhve s blahodárnou slivovicí. Parta lidí přestrojených za cikánské kočovníky tak získala alespoň trochu zdravotní podpory do blížících se zimních měsíců.
Po tomto „zatahovačském entrée“ krásného sobotního dne musel jeden typ kostýmů nahradit druhý, neboť oficiální start vaření předpokládal nezbytnou účast krojovaných. Kolem druhé hodiny odpolední se navíc k místní omladině přidala i řada hostů z brněnského Slováckého krúžku, kteří přijeli za vůní trnek i se svou cimbálovou muzikou. I díky jejich přítomnosti dostalo celé odpoledne pořádnou dynamiku, a ten kdo zavítal do areálu muzea určitě nelitoval – třebas i proto, že ochutnávka houstnoucích povidel nebo-li takzvaná lízačka byla v plném proudu. Zpívalo se a tancovalo takřka nepřetržitě a to nejen v muzejních prostorách. Mužácký sbor z Brna si na dobrou půlhodinku odskočil i do nedalekého parku, kde paralelně probíhal lidový jarmark. I řemeslníci, kteří do Dolního Němčí přijeli ze všech koutů kraje, si tak mohli vyslechnout krásné texty slováckých písní. A že není nad poslech pěkné táhlé při šálku výborné medoviny, o tom se přesvědčil nejeden přítomný.
Zahanbit se však nedali ani tanečníci, kteří na muzejním minipódiu předvedli během odpoledne několik tanečních čísel ze všech koutů Slovácka. Oficiální pásmo ukončil místní krúžek ukázkou dožínkových figurálek a nezbytné dolněmčanské sedlcké. Spontánní zábava však pokračovala dál a nebýt nutné přestávky na večeři, plynule by se propojila s následnou besedou u cimbálu. To už byla povidla hotova, a tak si především trnkovárečníci mohli oddechnout. Stát u kotle a několik hodin míchat horkou směs vyžaduje totiž nemalou trpělivost. Naštěstí i v muzejní kuchyni nebývá o zábavu nouze. Host střídá hosta a beseduje se o lecčems. A když takováto návštěva skončí písničkou, potěšení je dvojnásobné. Zpíváním ostatně vrcholil i celý sobotní den. Večerní posezení u cimbálu sice vyžadovalo poněkud teplejší oblečení, ale to rozhodně nevadilo. Potvrzovala to jak děvčata předvádějící temperamentní sestavu kruhového tance karyčky, tak i parta mladíků z boršického souboru Pentla. Ta do Dolního Němčí přijela bez větších očekávání a odjížděla s tím, že příští rok máme na muzeu čekat Boršičanů rozhodně víc. A to je asi ta nejkrásnější vizitka letošní akce. Lidé přijdou, pobesedují, ochutnají a nadto se rozloučí s hřejivým pocitem krásně prožitých chvil. Co víc si přát?
Dřív se říkalo: venkov jedna rodina. Určitě na tom něco bylo a stejně tak určitě to v mnohém už neplatí. Přesto je toto rčení stále inspirativní a snad většina lidí ocení, když alespoň na chvíli oživne. Lidé si v posledních letech začali kolem sebe stavět ploty, stále vyšší a silnější, mnohdy tak mohutné že za ně nepronikne ani přátelství či obyčejný kontakt s druhými. Vaření trnek je jednou z akcí, kterými lze tyto pomyslné ploty bourat. Na jejich místo by totiž měly přijít mosty - k dobrému kamarádství i sousedství. To proto abychom se naučili toleranci a vzájemnému pochopení. A v neposlední řadě, abychom našli smysl života i v něčem jiném než v bezduchém konzumu. Hluboký prožitek je sice věc nehmotná, ale o to vzácnější. Kdo jej nalézá, získává nenahraditelné.
Petr Slinták
dokumenty k otevření: Program "Vaření trnek 2005" Procedura vaření
-minulé ročníky "Vaření trnek": -2004- , -2003-