Jak jsme vařili trnky

2000

Dřív byla tradice vaření trnek na vesnici běžná. Vařívalo se v řadě domů, kde na zahradách začátkem září dozrávaly sladké plody modrých peckovin, a kde si lidé chtěli trochu té vůně a chuti uchovat i na zimu. Vždyť povidel bylo potřeba stále, do zlatavých koláčků, kterým se u nás říká “vdolečky” a nebo do “pjer”, těstových taštiček sypaných mákem. Ostatně kolik z nás si často zpívá: “Kdo umí vařit pjery? Naša tetka. Ona dává kus trnek do prostředka.”

Doba se však změnila, lidé si začali kupovat povidla z obchodů, a tak se i trnkovaření stalo záležitostí spíše ojedinělou. Nic se však nevyrovná chuti podomácku vařených trnek. Tím si byl jist každý z nás ze souboru Dolněmčan a věděla to i tetička Ježková, naše “krůžková” patronka. Proto nás více než před rokem napadlo uspořádat znovuobnovené vaření trnek - podobné tomu, jaké náš národopisný soubor předváděl v sedmdesátých letech v místním sálu. Pověstný byl i tehdejší zájezd do Prahy, kdy Dolněmčané ukázali celou proceduru zvědavým Pražanům.

Tak se tedy předminulý rok uspořádal v místním muzeu Na Mlýně první ročník tradičního vaření trnek. A proč jsme celou akci přesunuli právě do prostor lidového muzea? Důvody byly prozaické. Objekt to byl nejen stylový, ale také plně funkční. Vedle jizby s velkou pecí a kachlovými kamny se nacházela i místnost s velkým měděným kotlem, pod nímž se dalo dobře zatápět. A tak se i stalo.

Jednoho zářijového sobotního rána se v kamnech rozdělal oheň a do velkého měděného kotle se nasypalo několik kbelíků opraných a vypeckovaných švestek. Jejich množství jsme však zpočátku odhadli dosti nepřesně, a proto nám kypějící směs, po chvíli míchání, začala přetékat. Nezbývalo, než trnek trochu ubrat a dál trpělivě houstnoucí povidla promíchávat do té doby, než se z nich vytvoří hustá šťáva podobná marmeládě. Ta se scedila, aby vznikla takzvaná “lízačka”, a dala se znovu vařit do kotle, pod nímž se muselo s citem přikládat připravenými “polénky”.

Celý proces trnkovaření trval zhruba sedm hodin, a tak jsme k večeru mohli ochutnat kýžená povidla. Chuť měla znamenitou, což nám tehdy potvrdila i zpěvačka Natálie Velšmídová, která se svou kapelou Natalika připravila v prostorách mlýnského areálu koncert etnohudby složený z lidových písní několika koutů Evropy. Požitek chuťový byl tehdy umocněn i zážitkem hudebním a my jsme byli rádi, že vaření ještě neskončilo, a v neděli do kotle nasypeme ještě další várku.

2001

První ročník trnkovaření byl tedy nadmíru úspěšný a my jsme věděli, že by byla velká škoda na něj nenavázat. Ostatně taková akce se hned tak někde nekoná a my by jsme z ní mohli časem udělat skutečně originální setkání nejen místních příznivců, ale i folklorních nadšenců z blízkého okolí. Proto jsme nezaváhali a znovu se v areálu starobylého mlýna sešli. Datum minuloročního vaření bylo přitom stanoveno na 8. a 9. září. Modré peckoviny už začaly ze stromů padat, a tak i náš vyčištěný kotel nemohl zůstat po roce prázdný.

Sobotní i nedělní vaření probíhalo podle podobného scénáře jako to loňské. K bublajícímu kotli se po skupinkách trousily děti, aby ochutnaly rozvařenou švestkovou nadílku a ochotné tetičky z okolí si předávali dřevěnou páku, jíž promíchávali houstnoucí směs. Podívat se přišli i rodiče, kteří si rádi zavzpomínali na nedávno ještě živou tradici a svým malým ratolestem tentokrát odpustili, že byly “zarýpané až za ušiskama”.

Zatímco v postranní místnosti se trpělivě míchalo, my “krůžkaři” jsme okupovali prostory vedlejší jizby. Tam se toho času, díky aktivitě chlapců, na stole objevilo nejen několik lahví s prapodivnými tekutinami, ale i nějaké to pečivo, kterým se přišly pro změnu pochlubit holky. Vše nám nejspíš chutnalo, protože jsme byli tak zmámení, že jsme dlouhou dobu ochotně koštovali půllitr neidentifikovatelné tekutiny, o které nám jedna z kamarádek tvrdila, že jde o pravou režnou dochucenou výtažkem z bylin. Že se nakonec jednalo o klasickou Becherovku, jsme se dozvěděli až navečer, tedy v době, kdy jsme z údajné režné udělali královnu přítomných kořalek.

Nebylo by to dolněmčanské trnkovaření, kdyby ve starobylém areálu nebylo veselo. Poklidné chvíle odpočinku za stolem v jizbě či na lavičce u pece tak střídaly okamžiky zpěváckých a tanečních vzepětí, kdy člověk mohl zaslechnout nejen zvuky nástrojů naší cimbálové muziky Kocvar, ale i pár energií nabytých dvojic, které si po letní pauze snažili připomenout, jak se tančí dolněmčanská či boršická sedlcká. A když tato lidská extáze dosáhla vrcholu, pokusilo se pár chlapců i o nějakou tu verbuňkovou cifru. To, že vše probíhalo jen na ploše tři krát čtyři metry, nikoho nezajímalo. Ostatně, jak se říká: “dobrých ludí sa vleze všady dosť”. Do příště si jen budeme muset dát dobrý pozor, aby jsme nad míru nezvlčili, jinak nám malá dlážděná předsíňka už nebude stačit.

Co nás na loňském trnkovaření trochu zamrzelo, bylo jen aprílové počasí, před nímž se mnozí potenciální návštěvníci schovali do svých vyhřátých domovů. O to víc jsme byli rádi, že se našli i tací, kteří vzdor stále hrozícímu dešti mezi nás přišli a podělili se o trochu té nádherné trnkové vůně linoucí se z rozehřátého kotle. Škoda jen, že mezi nimi nebyla i skupinka krojovaných Horňáků vedená veleckým primášem Mirkem Minksem, která do našeho areálu dorazila až pozdě navečer - tedy v době, kdy trnky byly již dovařeny a sklenice připravené na povidla zcela naplněny. Na druhou stranu, kdyby Horňáci viděli naše odpolední pokusy o tančení jejich sedlácké, nevím, zda by nás pochválili. My jsme jim tak mohli jedině slíbit, že je ve vší úctě přivítáme napřesrok, kdy se na mlýně sejdeme znovu a opět si zazpíváme: “Mlynári, šafári, z vašeho mlýna švarná děvčina vychází.” A byla tomu skutečně pravda. Vždyť s Horňáky přijela i jedna pohledná Horňačka. A co teprv ty naše Dolňačky! Vždyť těm se líčka začala k večeru také pořádně rozpalovat.

text zpracoval: Petr Slinták ml.