Katastr, na kterém se rozprostírá obec Dolní Němčí, býval ve starší době kamenné keltským sídlištěm. Archeologické nálezy se řadí do starší doby bronzové, tj. 2000 let př. n. l.

Další zmínky o této lokalitě jsou ze začátku 12. století, kdy o vlastnictví usiloval jak český kníže Vladislav I., tak i uherský král Štěpán I. Mezi vojsky obou panovníků došlo v r. 1116 k bitvě na tzv. Luckém poli. Tu vyhrála vojska českého krále Vladislava I., území mu tedy připadlo, a tím se zároveň upevnila východní hranice českého státu na hřebenech Bílých Karpat.

S osídlováním území se započalo za vlády Václava I. Dobyté území získal Boreš z Rýzmburka (dnešní Osek), který byl komorníkem Václava I. Boreš začal s osídlováním obyvatelstva. Zřejmě se jednalo o obyvatele mluvící německy, domníváme se na základě názvu nové osady-Němčí.

V r. 1261 je v zakládací listině cisterciánského kláštera ve Vizovicích zmíněno Němčí jako malá osada, která měla 23 usedlých obyvatel a 23 lánů.  Po nástupu Přemysla Otakara II. na trůn bylo území Borešovi odebráno. V roce 1437 se poprvé rozlišuje mezi Dolním a Horním Němčí. Začátkem 17. století mělo Dolněmčí 125 obyvatel katolického vyznání, tři ulice při potoku Okluky – Boršickou, Nivnickou a Hluckou. V polovině 18.století měla obec více než 500 obyvatel, stavěly se nové domy, zlepšily se přístupové cesty do vesnice. Na konci 19. století žilo v Dolněmčí přes 1000 obyvatel katolického vyznání a jedna rodina vyznání židovského. Před první světovou válkou odcházela část obyvatel na práci do Vídně, především zedníci a fasádníci. V roce 1925 se poprvé užívá název Dolní Němčí.